Asi každá žena a to ne jen ta hroutící se právě k zemi, či honící rozfoukané listy papírů své seminární práce po náměstí velkém jak fotbalové hřiště, zatoužila po princi. Po tom něžném, inteligentním, ohleduplném a bájném stvoření, které se zjeví jakoby odnikud a rázem je všude kolem. Jeho vůně, jeho úsměv, jeho pevná náruč a jeho hřejivá slova, která ji ujistí, že od teď již bude vše v pořádku. Stvoření, se kterým bude od této chvíle život pohádkou... alespoň na chvíli... na malou chvíli.
A bum, najednou je zde krutá realita. Všude kam oko dohlédne, je jen hromada nevycválaných, namyšlených a nabručených hrubiánů. Kde jsou ti Romeové, D'Artagnanové čí Belmondové?
Pravda je taková, že padli v prvopočátcích mužsko-ženských bitev. Většinou padli ihned po té, co vkročili na svá první bojiště. Padli ženskou rukou, záludně a ze zálohy. A ti co nepadli ihned, byli zahubeni v několika málo následujících letech.
Proč tak krutá slova? Téměř každý kluk, vyrůstá v jakési utopii příběhů Karla Maye, Juliuse Vernea či komixových hrdinů, kde je vždy nutné bránit čest a slávu žen, dobro nakonec vítězí nad zlem, klaďas porazí padoucha a každá křivda je po zásluze potrestána. Těmito příběhy je živen již od útlého dětství a z nich je živ téměř do smrti. Právě proto se o mužích říká, že jsou to blázni či snílci. To právě proto můžeme ne jednoho otce potkat na filmech o Pánovi prstenů, Spidermanovi, Startreku či Hvězdných válkách, jak se výborně baví. To právě proto vyrážejí sami nebo se svými dětmi na exotické dovolené, na bláznivé výlety do nebezpečných hor, ledových plání či jen do místních hlubokých lesů. Jedná se o poslední křečovité záchvěvy touhy na vlastní kůži zažít alespoň část dobrodružství, která znali z příběhů z dětství.
Na rozdíl od mužů, kteří nikdy nepřestávají snít, ženy zhruba do 12 let vyhojdají své panenky a pak už nic. Pak začíná bitva o nejlepší kámošku, o nejhezčího kluka na škole, o to, která má hezčí šaty, účes či šminky a romantika je ta tam. Perou se s krutou realitou vzájemné nevraživosti, vrženy do hrubého světa mnohem dříve než chudáci muži. Ti ve svých 12 letech stále ještě loví bobříky po lesích a o nějakých vzájemných bitvách ještě zdaleka není ani vidu ani slechu.
Když pak obě skupiny povyrostou o pár let a vstoupí do světa vzájemného poznávání, začíná ona masakristická princořež.
Zasněný mladý princ přichází za krásnou princeznou, ale ta je již světem pěkně protřelá. Většinou s jednou možná dvěma vážnými známostmi za sebou a možná jednou právě probíhající, pokud možno s týpkem pravděpodobně o 4 roky starším. S pevně zakotveným pátečním a sobotním programem - diskotéky s kámoškama, kam chodí lovit borce, cucat něco ostřejšího, vyhulovat a domů se nechat zavézt kámošem co jezdí taxíkem. Uf taková konkurence. Zkuste takové slečně donést kytici růží, kleknout před ní a zvolat: „Julie ó Julie! Na křídlech lásky jsem zeď přeletěl, i nejvyšší zeď na lásku je krátká!“.
A v dozvucích jejího zvonivého smíchu se po chodníku kutálí první setnutá hlava nebohého snílka.
Další ránu pak dostávají ti, kteří se dostanou o kousek dál. Snílek už má přítelkyni a snaží se z ní vykřesat trochu té romantiky.
On: „Miláčku, chceš vidět ztemnělé nebe protkané stříbrem hvězd? Krajinu zalitou měsíčním svitem, kde laně chodí trávu pást a vodu z tůně pít?
Ona: „Ano!“
On: „Je to na horách, vezmeme stan, spacáky...“
Ona: „Cože? A je tam záchod? Kde se tam osprchuju? Co můj oblíbený seriál? Co tam budeme proboha dělat až do neděle? Kdo bude vařit? Co budeme jíst? ...“
A pod neustávající palbou podobných otázek se po chodníku kutálí druhá setnutá hlava nebohého snílka.
Útoky na ně ale neustávají. On jí do práce donese kytici. Ona ji jednou zapomene v práci. Podruhé mu vyčte, že se s tím bude muset tahat domů, proč s tím nepočkal až na doma. No, a když ji napotřetí donese domů, musí jí podat vázu, napustit jí do ní vodu a nakonec jí ji i umístit někam na stůl. Na počtvrté uslyší výtku ve stylu „Zase tulipány?“.
A kutálí se třetí hlava.
Poslední zbytky zdecimovaných a značně prořídlých řad romantiků, princů a gentlemanů, kteří přežili úspěšně všechny vyjmenované, a jim podobné útoky na svou víru dorazí poslední kapka. Sex.
On: „Pojď miláčku, budeme se milovat celou noc až do rána. Až se pod námi zem zachvěje!“
Ona: „Úuuufff, dneska ne. Bolí mě hlava. Ty se zase tváříš kysele. Tak teda jo, ale ať je to fakt rychle, potřebuju dneska ještě něco dodělat.“
A prásk i ten nejzarytější gentleman se kácí k zemi.
No a asi tak v této době, po všem tom vraždění princů, procitá první princezna. Celou dobu zakletá ve své skořápce se právě probrala a zjistila, že jí v životě něco chybí. Kde jsou ti praví chlapi, co nosí ženám květiny, co s nimi promilují noci až do rána, co jim slibují večery plné hvězd? Kde jsou ti gentlemani, kteří vstanou, když žena přichází ke stolu, přisunou jí židli, pomohou jí do kabátu. Kde sakra jsou?
V té chvíli…v té chvíli milé dámy, jsou již všichni vyhubeni. Zůstalo pár podivínů, ve vlajících baloňácích, věčně bez peněz, kteří jsou gentlemany pouze do chvíle, než vám nadzdvihnou sukni a pak pár (opravdu mizivé až zanedbatelné množství) skutečných gentlemanů, kteří jakýmsi zázrakem veškerou tuto řež přežili, ale kteří jsou již bohužel zadaní.
V touze po romantice a gentlemanství tedy nakonec nezbývá než se obrátit na tu generaci mužů, která svůj boj teprve začala, na tu právě bojující. Tam jsou volné zdroje, skupinky princů odrážející záludné útoky kruté reality. Hurá na středoškoláky. Zachraňte je. Poučte své dcery, poučte mladé dívky ve svém okolí. Pokud se vám to podaří, za 20 let možná budou chodit po světě i 40 letí princové. Tato generace je však, zdá se, již zcela ztracena.
