Temně zelené duny

Thriller plný exotických vůní, neproniknutelných tropických pralesů a nelítostných predátorů.

  I.
S trhnutím se probudil a protřel si oči. Na malou chvíli vypadal opravdu směšně, zmateně, jako by ani nevěděl, zda je to ještě sen anebo už skutečnost.

„... nyní se prosím všichni odeberte k východům. Děkujeme vám, že jste zvolili naši leteckou společnost BrazilAirlines. Doufáme, že se vám let s námi líbil, a služeb naší společnosti využijete i v budoucnu. Přejeme vám příjemný pobyt!“

Byla to bezchybná, nesčetněkrát pronášená řeč, blonďaté, do sněda opálené, letušky s modrýma očima a v modré uniformě.

„K dokonalosti už ti chybí jen vyseknout pukrle,“

pomyslel si a letuška jako by jej slyšela, se při posledních slovech mírně uklonila a na závěr vykouzlila strojený úsměv. Ten však z její tváře zmizel stejně rychle, jako ona do oddělení pro personál v přední části letadla.

Znuděně se protáhnul a přes sluneční brýle stále ještě trochu rozespale sledoval podvečerní letištní ruch. Čekal, až bude ulička prázdná. Momentálně se v ní netrpělivě požďuchovaly davy směřující k východu. Na rozdíl od většiny spolucestujících, kteří sebou vláčeli všelijaká příruční zavazadla, měl u sebe on pouze kolem krku zavěšené pouzdro na doklady a fotoaparát značky NIKON s širokoúhlým objektivem.

Musel se pousmát, když si vzpomněl na Rebeku, s jakými slovy mu jej před odletem věšela na krk. Rebeka byla od pohledu divoká, menší hnědovláska s okouzlujícím úsměvem a pronikavým inteligentním pohledem. Věkem se již řadila ke zralejším ženám, ale energie z ní stále sršela všemi směry.

Někdo by se mohl domnívat, že mezi nimi bylo něco více než přátelství, ale tím hlavním důvodem, proč se s ním v redakci World Telescope loučila osobně, byl ten, že byla majitelkou časopisu a on jeho redaktorem. World Telescope byl luxusní časopis. Zaměřoval se na cestování a všechny obory, které s touto činností souvisely. Outdorové vybavení, hodinky, zbraně, jachty, turistická móda, a prezentace hotelů, měst či zemí. To všechno byl World Telescope schopný pojmout a právě díky svému širokému záběru velmi dobře vydělával jak z reklam, tak z prodeje samotných výtisků.

Rebeka jej přišla informovat o tom, že si takovou exotiku rozhodně nemůže nechat ujít a že od něj očekává fotky nejlépe na titulní stranu. Musel ji opravdu dlouho přesvědčovat, že jede na skutečnou dovolenou a že během této doby nehodlá plnit žádné pracovní úkoly. Na místech kam se chystal, navíc neměli příliš pochopení pro narušování soukromí. Lehce by mohl přijít, když ne rovnou k úrazu, tak přinejmenším o své cenné vybavení. Tentokrát bude svou dovolenou řídit sám.

Z nějakého jemu neznámého důvodu se na něj nikdy nedokázala zlobit dlouho, takže její vztek brzy vyprchal. Jak se dalo očekávat, nakonec mu cestu s velkým sebezapřením schválila a slíbila, že se mu žádným způsobem nějaký ten úkol přece jen nepokusí doručit. „Ani kdyby hrozilo vypuknutí třetí světové války, Slibuju!“.  Smála se a přitom mu před očima mávala dlaněmi se zkříženými prostředníčky a ukazováčky. On jí na oplátku uklidnil slibem, že nějaké fotky určitě pořídí, a kdyby se náhodou nějaká vydařila, můžou ji na titulní stranu klidně umístit.

Ulička se konečně vyprázdnila a on se začal neohrabaně zvedat ze svého sedadla. V uličce bylo málo místa a po dlouhém letu ho strnulé nohy ještě příliš neposlouchaly. Pomalu kráčel k východu a cestou uvažoval nad tím, jakým způsobem se dostane do apartmánu, když jej z těchto myšlenek cosi naléhavého vyrušilo. Do obou tváří jej zasáhla vlna horka. I když byl podvečer, vzduch byl žhavý a vlhký. Zalapal po dechu a několik vteřin váhal, zda má vůbec vystoupit. Jeho mozek dával příkazy, ale tělo ne a ne poslechnout, jako by prosilo o několik posledních chladných nadechnutí. Popošel pár kroků zpět do útrob klimatizovaného letadla a několikrát naplnil plíce chladným vzduchem.

V duchu se musel smát. Naplánoval si dovolenou v tropech a teď je překvapený jak moc jsou tropické. Z myšlenek jej vytrhnul známý, ale již o poznání příjemnější hlas.

„Pane, prosím vás, musíte si vystoupit,“

letuška v modrém se na něj chápavě usmívala.

“ Letadlo se musí připravit na další let,“

„Rozumím,“

přikývnul na znamení souhlasu a vrátil jí úsměv.

„Přeji vám hezký den!“

Pak již pevně odhodlaný vykročil po kovových schůdcích vstříc svému novému osudu.

  II.
Jmenoval se Thomas Harrington. Byl vysoký, štíhlý a přiměřeně svalnatý. Nebyly to sice svaly kulturistů, které při zatnutí přerůstají v obrovské boule, ale nesly jeho tělo již řadu let bez sebemenšího zaváhání. Několikrát v životě si ověřil, že když bylo zapotřebí, unesly klidně i dvounásobek. V obličeji byl velmi pohledný. Jeho pronikavé modré oči a černé nakrátko střižené vlasy s lehce rozčepýřenou vlnou mu dodávaly výraz sebevědomého svůdce. Miloval klasické oblečení, takže vždy chodil oblečený střízlivě, ale v souladu s poslední módou. Na palubu letadla nastupoval v relativně chladném evropském prostředí. Tuto dovolenou však plánoval pečlivě a již při nástupu měl proto na sobě riflové kraťasy, havajskou košili a béžové kožené sandály. Na očích pak tmavé lenonky s koženými bočními clonami.

Když odjížděl na skutečnou dovolenou, trval na tom, že navštíví netradiční místa, která se mu navždy zapíšou do paměti. Jeho tradiční dovolená byla pokaždé v Evropě, trvala pouze pár dnů a  byla napůl pracovní a uspěchaná. Vídeň, Paříž, Londýn, Barcelona. Pár nocí ve stísněném pokoji luxusního hotelu, pár rychlých návštěv kamarádů, pár povinných večírků a fotek celebrit ze slušnosti k zaměstnavateli a to vše završeno rychlým odletem domů. Typickými průvodními jevy byl shon, drahé obleky a více či méně upřímné zahajovací projevy řečníků. I tak jej to nicméně - ač to nerad přiznával – bavilo. Mozek si i v tomto shonu dokázal odpočinout od běžných denních starostí, setkal se s přáteli, které dlouhé měsíce neviděl a pobyt v pětihvězdičkových hotelích mu taky vyhovoval. Byla to jedna z mála drobných výhod redaktora luxusního časopisu. Hotely jinak pro běžné smrtelníky nedostupné se mu samy otevíraly, a pokud nebydlel úplně zadarmo, pak při svém pobytu dostával výrazné slevy. Na druhou stranu je ale nutné přiznat, že se nikdy nejednalo o prezidentské apartmány, ale spíše naopak. Hotely podobným zákazníkům nabízely to „horší“, co zbylo a nebylo zamluveno. I tak se ale stále jednalo o luxus se vším, co k němu patří, který by si běžně nikdy nemohl dovolit.

Vedle těchto uspěchaných dovolených pak vyrážel i na tu „skutečnou“ dovolenou, dovolenou, kterou měl do této chvíle pouze dvakrát v životě. Tehdy si dával velmi záležet na tom, za co své peníze utratí. První cesta – které říkal východní - trvala přes dva měsíce a strávil ji pod plátěným stanem z části na koňském hřbetu a z části na motorce. Společnost mu dělala parta mladých šílenců a jejich nekonečné zásoby piva. Za tu dobu stihli projet Ukrajinou, částí Ruska, Gruzií a vše zakončili v Turecku. Druhou - západní cestu - naplánoval do Ameriky. Pouť začínala v Kanadě a končila v Mexiku. Na rozdíl od minula cestoval tentokrát víceméně sám pouze se svou přítelkyní a starým otlučeným Fordem. Obě cesty byly pro jeho další život fatální a svým způsobem osvobozující - každá mu něco dala a něco vzala. Na té východní přišel o tisíce mozkových buněk a své naivní mládí, zato však získal nerozlučné kamarády na celý život a úctu k životu, který jak se v těchto končinách zdálo, stále visel na tenkém vlásku. Na té západní přišel o svou přítelkyni. Tu po té, co zhruba ve dvou třetinách cesty narazila na velmi sympatického kovboje s ještě sympatičtějším bankovním kontem, přešla na další cestování chuť.  Na oplátku získal svobodu, která jej později přivedla až k práci redaktora World Telescope.

Dnes už byl o poznání starší a moudřejší. Ze zásady cestoval sám. S manželkou žili již několik let odděleně, byli rozvedení a děti dospěly do věku, kdy si k němu chodily akorát pro peníze. Rady nebo společná dovolená? Už jen to pomyšlení v nich vzbuzovalo hrůzu, i když tentokrát byl přesvědčený, že by jely dobrovolně a rády. Vždyť cenou za překousnutí generačních rozdílů by nebylo nic menšího než dovolená v tropickém ráji, jak cestovní kanceláře s chutí ostrovy nazývaly. Realita byla sice vždy zcela jiná, ale cestovním kancelářím zjednodušení vyhovovalo stejně jako turistům. Ti se nechávali rádi opájet frázemi o nekonečných bílých plážích a barech se slaměnou střechou plných exotiky, aby se pak vraceli zklamaní z toho, že nebe nebylo dost modré, moře dost teplé, nebo písek nebyl dost jemný.

Thomas ale nebyl obyčejný turista. Věděl přesně, kam se chystá a co ho tam čeká. Pečlivě pročetl všechny dostupné průvodce a vytvořil si soupis míst, které se chystal navštívit. Ke každému z nich později připsal přibližné termíny návštěv a jednu kopii pak poslal do redakce World Telescope, pro případ, že by se mu něco stalo. Měl sebou taky kompletní výbavu, pro navigaci v terénu, mapy země i ostrovů, GPS s kompasem a několik kompletních sad turistického oblečení. Seznam nezbytných věcí byl mnohem delší. Při balení začal od těch nejdůležitějších s nadějí, že na konci se do kufrů nevejdou jen nepodstatné hlouposti. I tak se ale při odchodu do bytu vrátil ještě 3 krát, než se alespoň trochu přesvědčil, že má opravdu všechno co k cestě potřebuje.

  III.
U výstupního terminálu probíhala stejná tlačenice, jakou před chvíli zažil v uličce letadla. Tentokrát se tu ale mačkali nedočkavci hned z několika letadel.

„Europa tadi...Europa tadi!“

pokřikoval špatnou angličtinou voják v šedozelené maskované uniformě a sháněl všechny cestující mezistátních letů k jedinému výstupnímu terminálu. Tam probíhalo vše nad očekávání hladce. Zběžná prohlídka cestovních dokladů, razítko do pasu a odchod ke kufrům, které již na běžícím pásu u výdeje zavazadel marně obíhaly své první kolečko. Pasová razítka rozdával přísně vyhlížející muž ve slušivé, perfektně upravené uniformě. Na rozdíl od svého pořvávajícího kolegy z tohoto muže čišela autorita a jen málokdo našel odvahu s ním žertovat. Většina konverzace se tak odehrávala na čistě formální úrovni.

Muž s každým nově přistoupivším cestujícím prohodil pár vět. Z té dálky ale nebylo možné rozeznat, o čem si povídají. Pohůnek, který měl na starost organizaci turistů při příchodu do odbavovacího prostoru, měl nicméně zjevně ještě jeden úkol. Dohlížel na to, aby se k odbavovacímu pultu dostal vždy pouze jeden cestující či jedna k sobě náležející skupina. Teprve po jejich odbavení přišli na řadu další.

Čekající davy se náhle zavlnily a téměř všichni se otočili jedním směrem. I přes neustálý a nikdy neutichající ruch odbavovací haly se ze směru od dopravníkového pásu se zavazadly ozvalo zadunění rozražených dveří. Z těch vypochodovali dva vojáci v doprovodu velitele. Byl malé postavy a krátkých nohou. Aby svým vojákům stačil, musel dělat mnohem více kroků. Za normálních okolností by tato podivná přehlídka působila dost směšně, nekompromisní výrazy jejich tváří ale nevěstily nic dobrého, takže nikoho ani nenapadlo se usmívat.

Trojice si to zamířila rovnou k odbavovacímu pultíku a postarší pán, který u něj právě stál, v očekávání nejhoršího couvnul, jako by snad chtěl začít utíkat zpátky do letadla a vyděšeně čekal, co se bude dít. Lokty mu přitom mimoděk vylétly od těla, do polohy ve které lépe kryly obličej.

Asi deset kroků od pultíku vydal velitel rozkaz a vojáci se zastavili. Zůstali stát a bez hnutí čekali na další povely. Velitel udělal pár kroků navíc a prošel mezi nimi. Přistoupil celníkovi za záda, na vzdálenosti asi 4 metrů. Tam se zastavil a sledoval jeho činnost.

Celník nebyl vůbec vyvedený z míry a pokračoval v práci, jakoby se nic nedělo. Pravděpodobně podobné manévry neviděl poprvé. Dříve uvolněný pohůnek se ale zjevně vylekal. Potají si doupravil uniformu a zaujal pevnější postoj, který se podle něj více podobal pozoru. Postaršímu pánovi stojícímu poblíž pultíku se po zjištění, že není středem pozornosti příchozích, zjevně ulevilo. Jeho lokty se vrátily do původní polohy. Pohled měl ale stále nepřítomný a pravděpodobně přemýšlel o tom co se dělo.

Celník natáhnul ruku přes pultík s cestovními doklady.

„Děkuji. Nashledanou,“

Nic se nedělo.

„Děkuji a nashledanou!“

zopakoval svá slova, ale teď již o poznání silnějším a trochu podrážděným hlasem, když zjistil, že na jeho první výzvu nikdo nezareagoval. Postarší pán se s trhnutím probral ze svého zamyšlení, popadl doklady a rychle zmizel v davu čekajícím na svá odbavená zavazadla.

Pohůnek poslal k odbavení další skupinu turistů. Od této chvíle však k celníkovi všichni přicházeli s ještě větším respektem než před tím a o to uvolněněji pak odcházeli, když zjistili, že eskorta nečeká na ně.

Thomas žádné problémy nečekal a tak byl klidný. Kufry měl pojištěné a kvůli pojistce zajištěné tak, aby nebylo možné se do nich dostat jinak než vylomením zámků. Měl tedy jistotu, že se mu z nich nic neztratí, ale taky to, že mu do nich nikdo nic nepřidá. Blížil se na řadu a tak mohl sledovat poslední skupinku cestujících před ním. Dva mladé muže a ženu, jak přistupují k přepážce.

„Dobrý den, kam cestujete?“

Jeden z mladíků byl zjevně určený jako vyjednavač a tak tedy přistoupil blíže k přepážce.

„Promiňte. Dobrý den. Co jste to prosím říkal?“

Snažil se vypadat trochu samolibě, ale v celém jeho chování bylo cosi nuceného. Nervózně si přitom mnul lalůček ucha.

„Ptal jsem se, kam cestujete,“

pokračoval nevzrušeně celník.

„Do hotelu Golden Bay. K čemu to potřebujete vědět? Vyplňujete snad nějakou turistickou anketu?“

Byl to pokus o vtip, ale soudě dle kamenného výrazu celníka, moc mu to nešlo.

„Výborná volba, jsou tam nádherné pláže. Jak dlouho u nás hodláte zůstat?“

„Dobrý den, pobyt máme předplacený na 10 dnů, ale pokud se nám tu bude líbit, možná zůstaneme i déle,“

nyní se do hovoru nenuceně zapojila i pohledná dívka s dlouhými blond vlasy. Snažila se uvolnit atmosféru, která ač to na první pohled nevypadalo s každou odpovědí mladíka o stupeň zhoustla.

„Hm..., Zdejší ostrovy jsou opravdu nádherné, určitě se vám u nás bude líbit. Každý u nás zůstává déle než původně zamýšlel!“

celník se na dívku zadíval a mírně se pousmál.

Pak sklonil hlavu a chvíli zamyšleně listoval v jejich pasech. Něco se mu nelíbilo. Ač se všichni snažili tvářit na první pohled přirozeně, v jejich chování se odrážel jistý neklid. Necvičené oko by pravděpodobně nic zvláštního nezaznamenalo, on ale viděl ve svém životě podobných případů stovky ne li tisíce. Něco mu na tomto podivném uskupení nesedělo.

„Netajíte před námi něco, že ne?“

pronesl jakoby nezaujatě a bezelstně, bez jakékoliv změny intonace v hlase. Hlavu měl ještě stále mírně skloněnou dolů a jeho ruce ležérně listovaly v pasech. Očima však již dávno sledoval jiný cíl. Nejprve se zkoumavě zaměřil na dívku, pak na nadutého mladíka stojícího u pultíku a nakonec na toho, který zůstal vzadu. Zkoumavý pohled postupně přeskakoval z jednoho na druhého a vteřiny se táhly jako med.

„Co prosím? Jak vás to proboha napadlo?“

Nadutý mladík konečně ožil a snažil se rozptýlit celníkovy pochybnosti.

„To je naprostý nesmysl!“

přidala se k němu podrážděně blondýnka a marně se z celníkových očí snažila vyčíst, co si myslí. Bylo to nemožné. Stále je jednoho po druhém pozorně sledoval a oni před jeho přísným pohledem utíkali očima a nervózně se ošívali. Po chvíli, která jim připadala jako nekonečno samo, sáhla jeho pravá ruka pro razítko. Konečně od nich odvrátil zrak, aby shlédnul dolů a nalistoval v pasech tu správnou stranu. „Žuch...žuch“, ozvalo se třikrát a v pasech přibyly tři čerstvé razítka.

„Tady jsou vaše doklady, pánové a dámo. Přejeme vám příjemný pobyt na ostrovech,“

Kdyby duše uměla mluvit, ozvaly by se tři hlasité uvolněné vzdechy. Jejich hrdla nevydala ani hlásku, ale bylo téměř hmatatelně vidět, jak si všichni zhluboka vydechli. Mladík natáhnul ruku vstříc celníkovi, uchopil doklady a pokusil se je přitáhnout k sobě. Ten je však stále ještě pevně držel.

Nechápavě na něj pohlédnul.

„Na shledanou,“

řekl celník a pronikavě mu hleděl do očí. Pak stisk uvolnil a vydal pokyn směrem k pohůnkovi, aby mu poslal dalšího cestujícího k odbavení.

„Dobrý den pane Ha...rring...tone, za jakým účelem jste přijel do země?“

Jeho angličtina byla bezchybná, jen jméno četl pomalu, aby v něm neudělal žádnou chybu.

Thomas přistoupil blíže k pultíku a s mírným zaujetím začal vysvětlovat kam má namířeno a jak dlouho má v plánu se zdržet. Celník se zaujetím poslouchal a listoval v pasu, aby našel tu správnou stranu. Když ale sáhnul pro razítko, přistoupil k němu zezadu jeho velitel, který do této chvíle pouze všechno sledoval z povzdálí, cosi mu zašeptal do ucha a opět se vrátil na původní místo. Celníkův pohled zvážněl. Místo toho aby razítko použil, položil ho zpět na podložku.

„Je mi to líto pane Harringtone, ale pánové tady, vám potřebují položit pár otázek“.

Rozmáchlým gestem ukázal na vojáky stojící v pozoru za ním a ti se dali do pohybu. Obstoupili Thomase z obou stran a posunky mu naznačovali, kterým směrem se má vydat. Pak se otočil ke svému veliteli a cosi mu rychle vysvětloval. Sem tam zavadil pohledem o skupinku tří mladých lidí, kteří nervózně přešlapovali u výdeje zavazadel. Vypadalo to, jako by se radili co s nimi. Když domluvili, zasalutoval, otočil se a zamířil zpět ke svému pultíku. Cestou k němu mávnul na pohůnka, aby mu poslal další skupinku k dobavení.